Jdi na obsah Jdi na menu
 


Psaníčka 1/3

23. 1. 2013


Psaníčka
 
Hiro
 
Vylezu z postele a svleču se z pyžama. Vejdu do své velké koupelny a zalezu si do sprchy. Je víkend, takže tam zůstanu déle. Když vyjdu, zabalím se do vyhřátého ručníku a zapluju do pokoje. Hodím na sebe tepláky a triko, které mi je ke kolenům. Vezmu si pět krabic z chodby do, kterých zabalím veškeré své oblečení. Když skončím, vezmu si další a naskládám do ní různé sošky a blbosti, které mám z dovolené. Krabice odsunu ke zdi a začnu odpojovat televizi, DVD a notebook. Po hodině do mého pokoje vrazí sestra a schová se pod peřinu. Nevím, o co jde, takže nic neříkám a dál balím. Po chvilce do pokoje nakoukne mamka, a když uvidí, že se pod postelí něco hýbe, vytáhne Noriko za loket a táhne ji ke schodišti. Nori ke mně natáhne ruce v prosícím gestu. Jen na ni vypláznu jazyk a dál se nerušeně věnuji své práci. Když sejdu, do kuchyně Nori, sedí u stolu a nevraživě se dívá na brokolici, kterou má na talíři. Koukne na mě a nožem probodne brokolici.
 
„ Au, tu brokolici to muselo bolet“, řeknu a sednu si naproti ní ke stolu.
 
„ Tak si to s ní pojď prohodit“, zavrčí a dá si brokolici do pusy. Poplácám jí po rameni a vezmu si maso.
 
„ A jakto, že on brokolici nemusí?!“, zeptá se mamky.
 
„ Protože on si na rozdíl od tebe umí uklidit pokoj, i když se stěhujeme“, odpoví mamka Nori a sedne si k nám. Nori jen něco zamumlá a dál se patlá v brokolici. Když nás mamka propustí dojdu se převléct a zaklepu na dveře Nori. Otevře mi a překvapeně otevře pusu nad mým oblečením. Sjedu jí pohledem a oba se shodneme na tom, že teď už jako dvojčata vypadáme. Usměju se a vytáhnu ji z pokoje. Seběhneme schody a zakřičíme na mamku, že jdeme ven. Vyběhneme ze dveří a zastavíme se a chodníku.
 
„ Kam mě to táhneš?“, zeptá se a zapne si vestu.
 
„ Půjdeme do cukrárny a pak na nákupy“, zasměju se a vyrazím k cukrárně.
 
„ Jako malej“, povzdechne si Nori a srovná se mnou krok. Vejdeme do útulné cukrárny a sedneme si ke zdi s topením. Ani si nemusíme brát menu, přece jen sem chodíme už od našich pěti let. Přijde k nám mladá servírka.
 
„ Dobrý den co si dáte?“, zeptá se a zářivě se usměje.
 
„ Dáme si jahodovomeruňkovocitronový pohár“, řeknu a usměju se na ni.
 
„ A k pití“, zeptá se a nervózně se po mě koukne.
 
„ Horkou čokoládu“, odpovím a začnu klábosit s Nori o nových věcech co si “potřebujeme“ koupit. Po půl hodince nám to servírka donese a rychle odběhne k dalšímu zákazníkovi. Nori sní svůj pohár a začne pokukovat po hnědovlasém klukovi. Když vypije, polovinu čokolády, zvedne se a vydá se k němu. Já se zatím pokouším neutopit v čokoládě.
 
 
Nori
 
„ Ahoj můžu?“, zeptám se a přešlápnu z nohy na nohu.
 
„ Jasně, pokud to Tvému příteli nebude vadit“, usměje se a odsune mi židli. Sednu si a usměju se na něj.
 
„ Není to můj přítel, ale bratr“, řeknu a zastrčím si za ucho pramínek blonďatých vlasů.
 
„ Aha. A jak se jmenuješ, krásná cizinko“, zasměje se.
 
„ Noriko, ale říkej mi Nori“, usměju se.
 
„ Nori. Já jsem Troy“, usměje se na mě a upije čaje.
 
„ A ty tu bydlíš?“, zeptám se s malou dušičkou v těle. Doufám, že ne, protože ho chci ještě vidět.
 
„ Ne jsem tady jenom na víkend u babičky jinak, bydlím v Tokiu“, řekne a znova upije čaje.
 
„ Fakt? Já se tam dneska stěhuju“, řeknu a namotám si pramínek vlasů na prst.
 
„ Tak se snad ještě někdy uvidíme Nori, ale bohužel už musím jít“, řekne a zvedne se ze židle.
 
„ Um tak ahoj“, řeknu a už jsem na odchodu, když mě chytí za ruku.  Otočím se na něj.
 
„ Moment. Nechci riskovat, že bych tě už neviděl, takže si radši vyměníme čísla“, usměje se na mě a vytáhne si mobil. Zaštrachám v kapse a vytáhnu svůj zelený.
 
„ Máš ráda zelenou?“, zeptá se mě.
 
„ Jo“, odpovím a uložím si jeho číslo. Zamává mi a vydá se opačným směrem, než bydlíme. Přejdu ke stolku, kde už netrpělivě čeká Hiro.
 
 
„ No konečně“, zahučí a zvedne se,“ můžeme jít?“, zeptá se mě a zaplatí.
 
„ Dost jsme se kvůli tobě zdrželi, takže nákupy už nestihnem a musíme jít honem domů“, řekne a společně se vydáme na cestu. Když dojdeme, domů už tam stojí taťkův jeep.
 
„ Ahoj tati“, zavýsknu a skočím mu do náruče.
 
„ Ahoj princezno“, zasměje se a zatočí se mnou ve vzduchu.
 
 
Hiro
„ Ahoj tati“, usměju se a pomůžu mamce s krabicí. Hodí po mě vděčným pohledem a vezme si tu lehčí krabici. Odnosíme je do jeepu a zamkneme ho.
„ Tak bando, najíst odnést krabice do druhého auta a vyrážíme“, zavelí mamka a zažene nás do kuchyně. Rychle se najíme a já si sednu na přední sedadlo jeepu. Taťka nasedne a rozjede se na dálnici. Uprostřed cesty usnu. Vzbudí mě až Nori, která zaklepe na okénko. Trochu dezorientovaně vzhlédnu a zamrkám na veliký dům přede mnou. Otevřu dveře a vylezu z auta. Společně s Nori vejdeme a rozeběhneme se do všech dveří.
„ Haló“, zavolá mamka. Dojdeme k ní.
„ Nori ty běž támhle a ty Hiro tam. Ukáže na dvoje dveře a odejde pro lehčí krabice. Otevřu masivní dveře a zamrkám do křiklavě modrého pokoje.
„ Ó můj bože“, vydechnu a rozplácnu se na postel obřích rozměrů. Sem by se klidně vešlo nějakých osm lidí. Začnu se s mát jako debil, ale potom si uvědomím tu nejzákladnější věc. Podívám se po celém pokoji. Je veliký to jo. No rozhodně by se sem ten můj starý vešel nejmíň dvakrát, ale to hlavní byly veliké masivní dveře u francouzského okna. Rozhrnul jsem závěs a zamrkal (znova) na obří balkón. Vypískl, jsem radostí a rozevřel dveře. Zatočil jsem se a vpadl do dalších dveří. Vzhledem k tomu, že tam byly veliké skříně a poličky na boty a různé doplňky jsem usoudil, že to bude asi šatna. Dveře jsem zase zavřel a otevřel ty poslední. Přede mnou se objevila světle modrá koupelna s, obří moc moc obří vanou. Vydechl jsem a hned zkusil, jak se v ní sedí. Když, jsem se dost vynadíval, seběhl, jsem po schodech dolů. Vylítl jsem ven jako řízená střela a začal brát z auta svoje krabice.
„ Nepotřebuješ pomoct“, zeptal se někdo. Vzhlédl jsem a zabodl se do očí vysokého blonďáka.

„ Eh“, to jediné jsemze sebe dokázal vypravit.

„ Ukaž, pomůžu ti“, řekl a vzal dvě krabice s mým oblečením. Vzal jsem další dvě a vešel dovnitř. Blonďák mě následoval. Zavedl jsem ho do svého pokoje a otevřel dveře od šatny.
„ To dej prosím sem“, usmál jsem se na něj a poškrábal se vzadu na hlavě. Blonďák to položil a tázavě se na mě podíval.
„ To už bude všechno díky. Nechci tě zneužívat“, zčervenal jsem a vyprovodil ho ven.
„ Aha. Vážně nepotřebuješ pomoct?“, zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou a pomohl, Nori s jednou těší, bednou. Když jsem se vrátil, ven blonďák už tam nebyl. Když jsme vše nastěhovali a uklidili, bylo už půl jedenáctý. Mamka rychle namazala chleby a vyhnala nás do postele. U sebe jsem se převlékl do pyžama, které se skládalo z dlouhého trika a boxerek a padl do té velké a úžasné postele. Zdálo se mi o tom blonďákovi se zlatýma očima.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wau

Lili,24. 1. 2013 17:54

taký dom chcem aj ja!! Hiro má fakt šťastie...hmmm, tak blonďák ponúkajúci len tak pomoc...to znie znie viac ako zaujímavo a lákavo...už sa neviem dočkať pokračovania :D

*o*

Lolu,24. 1. 2013 14:16

Zatiaľ to vyzerá moc zaujímavo tak dúfam, že sa nič nepokazí a pôjde to takto ďalej. Teším sa na ďalší diel ....

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA