freedom ♡ doesn't exist

Škola a příprava na koncert

Akemi

Pomalu rozlepím oči. Pořádně si zívnu a vyhrabu se z mého pelíšku. Dojdu do koupelny a shodím ze sebe pyžamo. Vlezu si do sprchy a pustím na sebe krásně teplou vodičku. Když se osprchuju, vyčistím si zuby a vběhnu do pokoje vybrat si oblečení. Vím, že se nikdo po domě nepohybuje. Taky kdo by ve čtyři vstával že. Vezmu si na sebe bílé legíny na to černou sukni, bílé tričko bez rukávů a rukavičky, ještě si uvážu kravatu a je to. K tomu si udělám dva copánky.

Potichu se vyplížím z pokoje a vlezu do kuchyně. Vyndám toustovací chleba a marmošku. Když konečně dodělám snídani, vezmu si dva tousty a sednu si. Jako první do kuchyně přijde Yukio,ale jen co mě uvidí, zmodrá.

,,To nemyslíš snad vážně ne?!" zavrčí. Nechápavě se na něj podívám.

,,Padej se převlíct!" už chci otevřít pusu, ale jsem přerušena, ,,Hned Akemi!" dodá a posadí se. Zavřu pusu a za poznámek o tom, že nerozumí mladým, se uráčím dojít převléknout.

Teď si na sebe vezmu černé šaty. Rozpustím si vlasy a nasadím si čelenku s kloboučkem. Na ruku si dám náramek a na krk uvážu stuhu. Já prostě ráda štvu Yukia a ohromuju lidi. Když sejdu dolů, všichni se už obouvají. Hiroki si mě všimne a neubrání se malému výkřiku. To upoutá Usuiho.

,,Neotevírej pusu. Sám si řekl, že se mám jít převléct," řeknu mu s úsměvem.

,,Ale…" chce něco říct, ale přeruší ho zvonek. Usui otevře a vlítne do náruče Seijimu, který jen hekne a koukne na mě.

,,Ó můj bože," vydechne, ,,Kem, moc tito sluší.“ Usměju se a hned na to koukám, jak je Seiji na hromádce a Usui se zavře do auta. Hned se rozeběhnu k autu a uvidím, jak se tam Usui na sebe do zrcátka šklebí a dělá nejrůznější grimasy. Usměju se a zaťukám na okýnko. Usui se na mě usměje a otevře mi dveře. Hodím si na sedačku tašku a sednu si k němu. Začne znova na sebe dělat obličeje a já se k němu přidám. Ani jeden z nás si nevšimne kluků, kteří si to všechno natáčejí. Najednou se otevřou dveře a do auta nasednou kluci kromě Takumiho a Rya.

,,Kde jsou?" zeptám se Yukia. Kývne hlavou ven, kde se Takumi pokouší vylézt na motorku a Ryo mu s tím moc nepomáhá. Spíš se směje, ale po chvíli se uráčí mu pomoct. To my jsme už v zatáčce. Opřu se o sedačku a čekám. Když zastavíme před naší novou školou, vylezu a počkám na kluky. Hiroki s Takumim vystoupí a já se jim zaháknu do rukou. Když vejdeme na nádvoří, všichni si začnou šeptat. Když procházíme kolem hloučku kluků, jeden z nich mě plácne po zadku. Hiroki s Takumim se zděšeně zastaví a kouknou na toho kluka. Otočím se a nahodím ledový výraz a přejdu k tomu klukovi. Vyzývavě na mě koukne. Nadechnu se a jednu mu vrazím. Otočím se ke klukům a vyrazím. Hned se ke mně připojí. V šatně se přezujeme a vydáme se hledat ředitelnu. Díky Takumimu jí najdeme hned a vrazíme tam jako velká voda. Ředitel je postarší pán. Přísně se na nás zadívá. Rychle se ukloníme na omluvu a sedneme si do křesel.

,,Takže na naší škole je pravidlem, že nejdříve zaťukáme..." pokračuje snad do nekonečna. Po půl hodině nás propustí se seznamem učebnic a rozvrhem do třídy. Vydáme se tedy na konec školy, kde je výtvarná učebna. Hiroki zaťuká a na vyzvání vstoupíme. Všichni odloží štětce a kouknou se na nás.

,,Ach ano. Vy musíte být ti noví studenti", promluví milým hlasem mladá slečna, asi učitelka, "Tak se nám představte," usměje se a vyvolá mě před tabuli.

"Já jsem Akemi. Pocházím z Ameriky, ale moje mamka se přestěhovala do Japonska. Teď žiju s bratrem a kamarády tady v Kjótu. Už sedm let se věnuji umění", ukončím svůj proslov a kouknu se po třídě, jestli někdo nemá dotaz. Jedna holka a tři kluci. Kouknu na holku a ta začne.

"Co tě zajímá nejvíce a jaký máš styl?", zeptá se.

" Nejvíc mě zajímá asi návrhářství a můj styl je sweet," usměju se, holka se na mě podívá a zamává řasami. Hodím na ni zářiví úsměv a kouknu na kluka s rudými vlasy.

"Ahoj já jsem Jake," ušklíbnu se už moc dobře znám otázku, "Je někdo z těch dvou tvůj kluk?", dopoví, jen zavrtím hlavou a čekám, co z něj vypadne," Takže jsou volní?", zeptá se. Usměju se a neřeknu nic. Už mě to přestane bavit tak si sednu k té holce a vyndám si skicák. Před tabuli si stoupne Hiroki.

"Ahoj já jsem Hiroki," typické pro něj," Pocházím z Japonska ááá… no nemám kluka ani holku takže… To jsem já," skončí a sedne si vedle malého modrovlasého kluka. A zbývá nám už jen Takumi, docela jsem zvědavá, protože má takhle už dost strach.

"Já-já jsem z Japonska a mám přítele," řekne rychle a přesune se k tomu klukovi s rudými vlasy. Ve zbývající hodině jsme měli za úkol namalovat hvězdu, která nás inspiruje. Já si vybrala Nanu. Po hodině se máme přesunout do chemické laboratoře. Držím se Anny a stáhnu k sobě kluky.

"Já už chci k Ryovi," rozbrečí se Takumi. Přitisknu ho k sobě a vedu do učebny. Po hodině máme matiku, tak se přesuneme do třídy. Učitel (podle mě fešák) rozdá testy, aby si nás vyzkoušel. Akorát dopíšu test a zazvoní. Vezmu Takumiho za ruku a vyvedu ho s obědem ven. Sednu si pod strom a začnu mu plést malé copánky.

"Akemi, nedělej mi z něj holku", řekne naoko uraženě Ryo. Počkat Ryo?! Kde se tu vzal. Než se stačím zeptat Takumiho, už ho ovíjí jako had. Usměju se a odejdu za Annou.

"Kdo je to?", zeptá se mě.

" To je Ryo. Přítel Takumiho," usměju se při pohledu na ně.

" Vážně?", zeptá se. Kývnu a dál to neřešíme. Jen mě ovládl takový pocit, že Anna Takumiho nebude mít moc ráda. Po obědě musím Takumiho tahat z Ryoa jinak by ho nepustil. Naštěstí máme už jen jednu hodinu, kluci a brácha mají do tří. Ha. Sednu si do lavice k Anně a připravím si na hudebku. Vyučuje jí mladá holka.

"No dobře třído," usměje se, " Dneska jsou tady moje sestry Jean a Mino," řekne a k ní přistoupí dvě holky. Ta rudovláska mi byla hrozně moc povědomá, ale nevím odkud.

"Jean s Mino vám zazpívají písničku a vy máte za domácí úkol ji předělat. Například můžete změnit melodii nebo tak. No prostě si pohrajete s tou písničkou," když dozpívají, všichni lapají po dechu. I já a to jsem zpěvačka. Jean se na mě koukne a vyvalí oči. Něco pošeptá Mino a ta se ke mně hned vrhne s kusem papíru.

"Podepsala by ses mi?", zeptá se a její oči vypadají jako tenisové míčky.

"Ehhh…", kývnu a na kousek papíru jí napíšu svůj podpis. Jen se usměje a vrátí se k Jean. Moment není to ta Jean, která byla s Yukiem v kapele? Blbost ta měla autonehodu a je už pět let v kómatu. Vzpamatuj se Akemi! Usměju se a připojím se k potlesku. Zazvoní. Popadnu svoji tašku a peláším do šatny. Obuju si svoje kozačky a počkám na kluky. Když se přezují (Byly děsně pomalí, trvalo jim to dvě minuty!!), čapnu je a vyběhnu do Mačina auta. Asi se ptáte, kde se objevila, no jednoduše mi volala, že pro nás přijede. Nastoupíme a vyrazíme k nám domů. Když přijedeme domů, čeká na nás překvapení. Celý náš tým sedí v kuchyni.

"Sofie", vyjeknu a skočím jí do náruče. "Akemi," vydechne a pustí mě. Já a Sofie jsme byly vždycky jako sestry. Je to naše stylistka. Má krátké černé vlasy, a když jsme ji viděli poprvé, hádali jsme jí tak osmnáct, ale ve skutečnosti jí je dvacetosm.

Mám jí ráda a kluci doufám taky. Usměju se a vezmu jí k sobě do pokoje.

"Tak čaruj,"pokynu jí a sednu si na židli.

"Jak víš…", chce něco říct, ale přeruším ji.

"Jak vím, že chceš vyzkoušet oblečení a make-up na koncert?" usměju se, "Jednoduše. Známe se už dlouho Sofi. Dlouho," řeknu. Jen se usměje a začne mi vybírat oblečení. Přitom si začne mumlat.

"No, takže potřebujeme něco elegantně rockového, ale zase něco v čem se budeš moc pohybovat," kýchne a pokračuje ve hledání. Vykvíkne a ukáže mi černé šaty s krajkami.

"Páni," vydechnu. Sofi kývne a pohodí hlavou směrem ke dveřím. Nepochopím. "Záchod," mrkne na mě. Ukážu na dveře v rohu pokoje. Sofi kývne a vejde. Zvednu se ze židle a dojdu do kuchyně, kde kluci lochtají Hirokiho a Maka zkoumá Takumiho. Zadržuju smích a vyndám dvě skleničky a limonádu. Vycupkám s tím do pokoje a kouknu po Sofi. Sedí na posteli. "Sofi," zašeptám. Vzhlédne ke mně uslzenýma.

"Copak je?", zašeptám a začnu jí konejšivě hladit po zádech.

"Akemi, já-já jsem v tom," řekne a celá se roztřese. Zděsím se. Je to sice dobrá zpráva, ale Sofi nikdy dítě mít nechtěla. Bojí se a navíc by se musela vzdát návrhářství.

"T-to bude dobrý. Jo," chlácholím ji, " Necháš si ho?", zeptám se, ale moc dobře vím, že je mi v hlase slyšet nervozita.

"Jo nechám si ho", kývne Sofi. Šťastně se usměju a vezmu její tvář do svých malých ruček.

"Čí je to dítě Sofi", zeptám se na otázku, která mě trápí.

" Daie," usměje se Sofi. Oddechnu si. Dae je ten nejrozumnější chlápek co znám. Jemu dvacetdevět a má malou holčičku Nobu.

"Tak vidíš," usměju se na ni a naliji nám limonádu. Sofí se usměje a napije se.