freedom ♡ doesn't exist

Začátky problémů

Yuichi

Když konečně dojedeme na chatu, vyložíme s mamkou kufry a začneme vybalovat. Nani zatím běhá vesele venku. Když si vybalím oblečení, vyběhnu za Nani a začneme hrát na babu. Po hodině strávené venku nás mamka zavolá na oběd, na který dorazí už i teta May.

„ Ahoj vy dvě zlobidla,“ usměje se na nás. Mamka nandá na talíře, všichni si sesedáme a pustíme se do jídla.

„ Mňam. To je vážně dobrý,“ pochválí mamky tvorbu teta.

„ Ty to umíš líp,“ řekne mamka, ale jde na ní vidět, že je ráda. Teta se jen zasměje a dojí.

„ Saki, můžu vzít Nani do města?“, ozve se z kuchyně teta a její hlava vykoukne z posuvných dveří.

„ Jasně. Vlastně půjdu s vámi, musíme nakoupit jídlo,“ řekne mamka a rozcuchá vlásky Nani. Odnesu talíř a vyjdu k sobě do pokoje. Obleču si na sebe tepláky a teplejší mikinu.

„ Jdu si zaběhat,“ zavolám a vyběhnu z chaty. Zaběhnu do lesa. Běhám nějaké dvě hodiny, když se vrátím k chatě tak se už stmívá. Odemknu a překvapí mě ticho. Doběhnu si nahoru pro mobil a vytočím číslo mamky.

„ Mami? Kde jste?“, zeptám se, protože mě ovládne zlý pocit.

„ V nemocnici,“ řekne a rozpláče se.

„ V nemocnici? Co se stalo?!“, zeptám se vyděšeně.

„ Když jsme odcházely z hračkářství, Nani se mi vytrhla a vběhla na silnici. Srazilo ji auto, řídila to mladá holka ani nezastavila,“ řekne mamka a rozpláče se ještě víc. Anna! Vytřeštím oči a zeptám se mamky, v jaké nemocnici přesně jsou. Když mi odpoví, rozeběhnu se přes les k městu. Je mi jedno, že to jsou dva kiláky. Když doběhnu do nemocnice, zamířím na recepci.

„ Dobrý den,“ pozdraví mě sestřička.

„ Nevíte, kde převzali Nanu Haetaki?“, zeptám se.

„ Na úrazovém a potom ji převezli na sál, její příbuzní čekají v čekárně, proč?“, zeptá se mě.

„ Jsem bratr,“ řeknu a rozejdu se k čekárně. Když vejdu, uvidím mamku a tetu jak sedí sklesle na židlích. Řeknu, že jsem se cítil stejně.

„ Mami,“ řeknu a pohladím ji po zádech.

„ Yui,“ řekne a pevně mě obejme.

„ Kde je?“, zeptám se a přitisknu ji k sobě.

„ Ještě na sále,“ ozve se teta, „ Je to moje vina, neměla jsem vás tahat do toho hračkářství,“ řekne teta provinile.

„ Není, ta holka měla, jet pomalu,“ řeknu a pustím mamku. Teta se jen smutně usměje a složí hlavu do dlaní. Do čekárny vejde postarší doktor a zamíří si to k nám.

„ Paní Haetake?“, zeptá se. Mamka se zvedne a otře si oči.

„ Nana je ve stabilizovaném stavu, měla štěstí, měla jen lehký otřes mozku a roztrhnutou nohu, kterou jsme zašili. Pokud chcete, můžete se jít na ni podívat,“ řekne. Mamka mu poděkuje a se mnou a tetou v závěsu se vydá na pokoj.

Anna

Potom co se vrátím domů, zaparkuj auto v garáži a vydám se do svého pokoje. Doufám, že teď si to Yuichi rozmyslí. Zavřu se v pokoji a převleču se. Za chvíli tam vtrhne Amanda.

„ Co jsi udělala?“, zeptá se mě a postaví se ke mně čelem.

„ Jen málo k tomu co jsem chtěla,“ řeknu nebezpečně a podívám se jí do očí.

„ Co přesně?!“, zeptá se a v jejích očích se blýskne.

„ Srazila jsem toho prcka,“ řeknu a obleču si mikinu.

„ Cože vždyť si ji mohla zabít!“, vykřikne.

„ Jo, to jsem taky chtěla,“ odpovím. Amanda mi vrazí facku.

„ Tos neměla,“ zavrčím a odhodím ji na stěnu. Amanda hekne, když narazí a sesune se na podlahu. Přejdu k ní a vytáhnu ji k sobě. Podívá se mi do očí. Pohled jí s milým úsměvem oplatím a čekám, co udělá. V nestřeženém okamžiku mi vrazí pěstí a chytne mě za kapuci. Podkopne mi nohy a pustí na zem. Sesunu se. Amanda mě chytí pod krkem a přirazí mě ke stěně. Záblesk v jejích, očích značí, že tohle je jen začátek. Sevře můj krk ještě víc. Bolestí mi vyhrknou slzy do očí. Když mě konečně pustí, padnu na zem a začnu lapat po dechu, Amanda mi vrazí ještě jednou pěstí, než se rozejde ke dveřím. U nich se ještě otočí a podívá se na mě.

„ Ještě jednou se mě pokusíš dotknout a proletíš se oknem ze střechy. Rozumíš?! A co se týče Yuichiho toho necháš na pokoji a ostatní taky!“, řekne nebezpečně a odebere se do svého pokoje. Já zatím jen lapám po dechu.

Usui

Probudím se v hřejivé náruči Seijiho, který mě k sobě pevně tiskne. Opatrně se překulím a pokusím se vymanit z jeho náruče.

„ Kam pak myšičko?“, zašeptá a vtiskne mi polibek do vlasů.

„ Na záchod,“ zabručím. Seiji mě pustí a já vběhnu do koupelny. Rychle pustí vodu a nahnu se nad záchod. Nevím proč, ale strašně se mi chtělo zvracet. Vyprázdním svůj žaludek a spláchnu. Obrátím se k umyvadlu, o které se opírá Seiji.

„ Tys to viděl?“, zeptám se a vypláchnu si pusu.

„ Jo. Proč si něco neřekl?“, zašeptá a pohladí mě po tváři.

„ Není to nic důležitýho,“ vydechnu a začnu si čistit zuby.

„ Ale je,“ zavrčí Seiji a vleze si do sprchy. Dočistím si zuby a odejdu do pokoje, kde se převleču. Sejdu do kuchyně a pustím se do snídaně. Udělám míchaná vajíčka.

„ Půjdeme dneska do parku?“, ozve se mi u ucha seiji.

„ Jasně,“ řeknu a naservíruji jídlo na talíř. Společně se najíme a já si skočím domů pro věci. Musím si nějaké donést i k Seijimu domů. Potichu otevřu dveře a vydám se po schodech do pokoje. V obýváku se povaluje Hiroki a můj bože… vykulím oči a radši rychle vyběhnu do pokoje do sportovní tašky nahážu nějaké hadry a už za sebou zamykám. U Seijiho doma vybalím věci a obleču se do černých džínsů, bílého trika bez rukávů a modré kostkované košile vezmu si ještě lehkou bundu a ruku v ruce se Seijim vydáváme do parku. I tam mě Seiji drží jako klíště, i když na nás někteří lidé koukali zhnuseně. Najednou se k nám nahrnula parta holek s foťáky.

„ Můžeme si vás vyfotit?“, poprosila jedna. Nejistě jsem kývnul a podíval se na Seijiho.

„ Jasně,“ zasmál se a chytil mě kolem pasu. Holky začali vřískat a poprosily nás, abychom se políbili. Když si nás konečně vyfotily, vydali jsme se Seijim do cukrárny.

„ Už nikdy na nic nekývnu holkám s foťáky,“ zamručím a zabořím lžičku do svého jahodového poháru.

„ Ale myšičko,“ zavrní Seiji a začne se smát. Připojím se k němu. Seiji se ke mně skloní a něžně mě políbí. Přidám se k němu. Po pěti minutách se od sebe odtáhneme bez dechu.

„ Miluju tě,“ řeknu a přitulím se k němu.

„ Miluju tě,“ řekne Seiji a políbí mě do vlasů. Sníme si své poháry a vydáme se znova do parku. Chvilku se jen tak procházíme a pak zamíříme zpátky domů. Když přijdeme k nám, Akemi útočí nožem na Keijiho, kterého se snaží bránit Osamu.

„ Ou, co se děje?“ zeptám se vesele.

„ Užírají!“, zavrčí Akemi a s nožem v ruce couvne do kuchyně. Zasměju se. My jsme prostě jedna velká rodina. Doufám, že se to nezmění. Ale musím se dozvědět, jestli je pravda, to co jsem ráno viděl v obýváku. Jestli jo tak pak je Hiroki s….