freedom ♡ doesn't exist

 Usui

,, Mohl by jsi už přestat?! Nic mi není!" zavrčím a podívám se na Seijiho.

,, Ne nemohl. Jasně nic ti není a to, že jsi bílý jak stěna, taky nic neznamená?!" vykřikne.

,, Mohl by jsi se přestat hádat?!" zaječím.

,, Já se nehádám!" stiskne mi Seiji zápěstí.

,, To bolí! Pusť!" vykřiknu potichu.

,, Tohle tě bolí, ale to, že si ničíš tělo ne?!" vykřikne a zalomcuje se mnou.

,, Mě nic není! Pusť mě!" zavrčím a odstrčím ho od sebe.

,, Fajn!" prskne Seiji. Oblékne se a práskne dveřmi. Smutně se za ním podívám. Pohledem sklouznu na svoje zápěstí, kde se začíná rýsovat modřina. Rychle ji skryji rukávem a sejdu si dolů pro snídani.

Se snídaní si vlezu do postele. Bez chuti se zakousnu do chleba. S ním jednu půlku a už mám dost. Možná bych vážně měl zajít k doktoru. Vyhrabu se z postele a obléknu se do úzkých kalhot a černého trika s krátkým rukávem. Trochusi poklidím a sejdu do haly.

,, Jdeš ven?" ozve se vedle mě Osamu.

,, Jo chtěl jsem zajít na pohár a pak nakoupit," kývnu hlavou.

,, Můžu jít s tebou?" zeptá se nejistě. Radostně kývnu. Společně vyjdeme ze dveří.

,, Chybí mi to," povzdechne si najednou Osamu.

,, Co... ti chybí?" zeptám se nejistě.

,, Ty!" řekne a otočí mě k sobě. Překvapeně otevřu oči.

,, Chybí mi naše filmové večery, chybí mi tvůj úsměv, když jsem tě překvapil nějaký malý dárkem, chybí mi to jak vzdycháš moje jméno, chybí mi to jak jsem se společně smáli ve vaně. To jak jsi mi vždycky seděl na klíně, když přijela Maki a ostatní a nebyla volná židle. Hrozně moc mi to všechno chybí. Chtěl bych se tě zase dotýkat. Chtěl bych tě v noci k sobě tisknout, aby mi tě nikdo nevzal," koukne se na mě s něhou v očích.

,, Osamu.... j-j," chci něco říct, ale dojdou mi slova.

,, Ne! Já... neměl jsem nic říkat," povzdechne si.

,, Ne, chci říct, že... taky.. taky mi to chybí. Hodně," usměju se na něj.

,, Vážně? Ale co... co Seiji?" zvážní.

,, Myslel jsem si, že mě má rád, ale... asi ne," uhnu pohledem.

,, Usui?" zašeptá Osamu. Přesunu na něj svůj pohled.

,, Dej mi ještě šanci," usměje se a políbí mě. Něžně mi začne oždibovat rty.

Pootevřu ústa. Osamu mě vtlačí za roh do postraní uličky, aby jsme nebyli tak moc na očích.

Seiji

Naštvaně dojdu domů.

,, Ahoj," vykoukne Keijiho hlava z kuchyně.

,, Hm," brouknu.

,, A sakra! Co se stalo? Takhle nafouklej si přišel jenom jednou a to, když se ti ztratil mobil v lese," sedne si vedle mě na gauč.

,, Usuimu je zle a nechce jít k doktorovi! Dneska ráno jsme se dost zle pohádali," povzdechnu si.

,, Třeba to nic nebude. Možná snědl jenom něco, co mu nesedlo," koukne na mě.

,, Možná máš pravdu.. Asi se mu půjdu omluvit.

Netrpělivě zaťukám na domovní dveře. Otevře mi roztomilá holka s růžovými vlasy.

,, Ahoj!" vypískne, ,, Ty musíš být Seiji. Promiň, ale Usui tady není, šel s bráškou ven," usměje se na mě.

,, S kým?" zeptám se nechápavě.

,, S mým mladším bráškou Osamuem," koukne na mě.

,, Ty si Maki?!!" vyjeknu a vyvalím na ni oči.

,, V celé své kráse," zasměje se.

,, Jasně a nevíš kam šli?" zeptám se vážně.

,, Promiň, ale to nevím zkus se kouknout do cukrárny," usměje se povzbudivě a zavře dveře.

Vydám se do nejbližší cukrárny a nahlížím jestli tam Usuiho neuvidím. Zrovna procházím kolem tmavé uličky, když od tamtud uslyší vzlyk. Rozejdu se tam.

,, Usui?" vyrazím ze sebe. Usui se otočí a přeběhne ke mně.

,, Co si mu udělal?!" vyštěknu na dlouhána – promiňte, ale jinak mu říkat nebudu! - zatímco v náručí svírám Usuiho.

,, Já? Nic," usměje se a odejde

,, Lásko neudělal ti nic?" otočím se na Usuiho.

,, Ne, ale já.. já.. my..," leze to zněj jako z chlupaté deky.

,, Vy co?" kouknu na něj nechápavě.

,, Budeš mě nenávidět?" zavrtí hlavou.

,, Nebudu. Slibuju," usměju se.

,, Líbali jsme se, ale dál... dál to nezašlo. Já nevím, co mě to napadlo!" uhne pohledem.

,, Seiji?" koukne na mě.

,, Odvedu tě domů," řeknu mechanicky a rozejdu se.

Můžu mu po tomhle ještě věřit?

Nebo už je všechno pryč?